Marek Olšavský: blog

Velmi se bavím čtením diskuzí na portálech pro masové uživatele počítačů, pokud jejich vydavatelé vydají článek týkající se GNU/Linuxu, nebo jiného svobodného operačního systému (dosaďte si libovolné BSD, OpenSolaris, ReactOS, …). Diskuze je okamžitě rozdělena na dva tábory, jedni tvrdí něco o nepoužitelnosti svobodných systémů pro běžnou práci a druzí je obhajují až naprosto nesmyslnými argumenty.

Když čtu takové diskuse, nejen že se bavím, ale připomene mi to moje počátky s GNU/Linuxem. Potkal jsem jej v roce 1997, v té době jsem měl nic moc počítač (P90/32 MB RAM, monochromatický VGA monitor), používal jsem téměř výhradně MS-DOS a psal DOSové prográmky, které jsem měl pro ušetření práce při zpracování dat naměřených v rámci nejrůznějších laboratorních cvičení. Pouze na psaní elaborátů jsem měl nainstalovány i MS Windows 3.11 a v nich textový procesor AMI Pro. GNU/Linux pro mě znamenal objevení nástrojů jako gnuplot a L_AT_EX, díky nimž jsem si práci zpracování výrazně usnadnil (do dneška už jsem je zcela zapomenul, protože je nepoužívám) a tehdy téměř neexistující grafický desktop mi téměř nechyběl, X Windows se správcem oken AfterStep byl více než dostačující (jednu plochu jsem měl obvykle osázenu několika terminály). Samozřejmě, že v té době jsem měl počítač jako dual boot.

Linux se postupně vyvíjel, až dnes nemám téměř nic jiného, ve firmě používám samozřejmě MS Windows XP (zatím přechod na novější verzi vylučuji, protože u našich odběratelů jsou Windows XP standardem), doma mám dual boot GNU/Linuxu s MS Windows Vista Business, ale ty tam jsou víceméně jen proto, že si chci občas vzít práci domů, nebo naopak neodejít do kanceláře. Již v době Mandrake 8 jsem byl naprosto spokojen s podporou hardware, jenž jsem měl, a podporou dokumentů, které jsem používal. Od Mandrake 8.0 do Mandrake 10 jsem měl dokonce GNU/Linux jako jediný operační systém na domácím počítači, pak jsem se zase vrátil k dual bootu, který dnes vlastně ani nepotřebuji, protože současný hardware má dost výkonu na virtualizaci.

Před 10 lety jsem ještě věřil tomu, že distribuci GNU/Linuxu nenainstaluje každý. Nastavení sítě, grafické karty, a mnohdy i zvukové karty, bylo potřeba udělat ručně, nehledě k nutnosti ručního zapnutí (samozřejmě, že editací toho správného konfiguračního souboru v /etc/) DMA pro pevný disk a CD-ROM. Dnes je situace až nudně opačná. Instalace téměř libovolné distribuce se skoro málem redukuje na dostatečně dlouhé mlácení do klávesy ENTER. Podpora hardware je (při použití hlavy) dokonce lepší, než v současných MS Windows Vista. Ano opravdu mám hardware, který ve Windows Vista fungovat nebude, protože pro něj nejsou certifikované ovladače (USB scanner Mustek, PCI zvuková karta ForteMedia s FM tunerem, webkamera/pseudofoťák Genius DSC-1.3M) a jenž nemám potřebu měnit, jelikož funguje k mé naprosté spokojenosti.

Není ale jen GNU/Linux, konkuruje mu hned několik zajímavých Un*xových systémů. Rodina BSD je asi tím nejznámějším. DesktopBSD a PC-BSD mají kvalitně zpracovaný grafický instalátor (bohužel je v obou případech desktopem KDE), ale FreeBSD, NetBSD i OpenBSD mají čistě textový, mírně nepřítulný, instalační proces. Instalace a aktualizace dalšího software jsou víceméně na stejných principech, jako instalace systému, takže zatímco u DesktopBSD a PC-BSD budete moci klikat na ikonky, u ostatních systémů si většinou budete muset poradit s konzolí. OpenSolaris nabízí útulnou grafickou instalaci systému, bohužel jsem jej zatím nějak moc netestoval (ani k tomu nemám chuť), abych napsal, jak je obtížná aktualizace, přidávání dalších balíků, …

Systém ale není jen o instalaci a přidání/aktualizaci software, pro používání je potřeba mít jej nastavený. Většinu potřebných nastavení dnes udělá instalátor naprosto automaticky, bez nutnosti zásahu uživatele, celá řada distribucí dokonce umí, po odsouhlasení, doinstalovat proprietární ovladače pro grafické, wi-fi a zvukové karty, pokud tedy jsou takové ovladače k dispozici.

Běžný uživatel má v moderních distribucích vše pod nosem a maximálně automatizované. Kupříkladu Ubuntu před několika lety přišlo s automatickou nabídkou instalace kodeků a pluginů, pokud se pokusíte spustit/přehrát nepodporovaný soubor. V instalaci nemůže být defaultně podpora DVD, mp3, mp4, …, protože je to nelegální v některých státech, nicméně podpora je stejně v repozitářích. Velmi podobný stav je i na platformě MS Windows, tam jsem ale neviděl automatickou nabídku správných kodeků, musel jsem si je stáhnout sám (kdysi jsem používal balíky kodeků, dnes používám knihovnu ffdshow), případně byly součástí přehrávače (například můj oblíbený všepřehrávač VLC).

Jediným problémem je snad jen relativní nedostatek her, ale vzhledem k tomu, že na hry je podstatně vhodnější herní konzole, bych tento problém nehrotil. Prý neexistuje CAD, nicméně pokud jsem dobře koukal na VariCAD, od české firmy, tak umí vše co omílaný AutoCAD, navíc je cenově velmi konkurence schopný a snad 100% kompatibilní (na úrovni souborů) s nepsaným standardem.

Linux dávno není pro podivíny (geeky), kteří celé hodiny studují černý terminál a hrají si s nejrůznějšími nastaveními (ale i to lze dělat ručně a třeba na serverech je to nutné). GNU/Linux, *BSD i OpenSolaris jsou systémy, které na desktopu fungují stejně dobře a často i lépe, než populární MS Windows. Kolem sebe mám dost lidí, jimž jsem nainstaloval některou z mnoha distribucí GNU/Linuxu a fungují na ní už dlouhou dobu bez problémů (vlastně od té doby mi nevolají, že by museli někde řešit problém s viry, spywarem, nebo porouchanými ovladači). První krok „ono to trochu jinak vypadá“ se ukázal jako největším problémem, překonatelným asi tak za 5 minut.

I díky testování sleduji, co se děje nového mezi distribucemi GNU/Linuxu a pokroky jsou opravdu příjemné. Žádného z těch systémů se nemusí uživatel bát.