Jsou věci, které asi nepochopím, třeba některé lamentování nad dnešní krizí a návrhy kroků, které by měly vést k její léčbě.
Určitě nedokážu pochopit filosofování a nářky nad zastavením růstu HDP. Zatímco za dob socialismu jsme žili za plánování pětiletek a pak jsme každoročně slýchali o dodržování plánu, případně jejich překračování (pamatujete první novoroční projev Václava Havla: „Každoročně jste slýchali, jak naše země vzkvétá, o kolik více oceli jsme vyrobili, o kolik více mléka jsme nadojili …“). Dnes mají ministři financí novou modlu, trvale udržitelný růst, jako by se dal naplánovat neustálý růst spotřeby a ještě se naivně očekává, že jej lidé za všech okolností dodrží, protože od předpokladů růstu HDP se odvíjí každoroční sestavování rozpočtu státu, jelikož rostoucí HDP přímo ovlivňuje výši vybraných daní. Nepopírám důležitost dlouhodobého plánování, to čemu jsme se smáli v jednom díle pentalogie o básnících je jediný rozumný způsob, jak se posouvat kupředu.
Civilizovaný svět, rozvojové země jistě odpustí, žije v blahobytu, jaký nikdy na světě nebyl a ještě si v takovémto blahobytu stěžuje a zadělává na problémy. Nevím, kam by až měl blahobyt růst, aby neustále rostlo HDP toho kterého státu. Ano jsou více rozevřeny nůžky mezi chudými a bohatými (automobilovou terminologií, já sebe řadím do nižší střední třídy), ale to nevnímám jako zcela zásadní problém, kdo umí, ať na svém umu vydělá třeba miliardy, pokud je vydělá v rámci zákona, kdo neumí a nic se sebou nedělá, je to víceméně jeho problém (takový člověk ale bude v hospodě u piva nejvíce lamentovat, že za jeho neúspěch mohou druzí).
Snaha mít se lépe je lidská přirozenost, defakto potřeba. Ale počítat s neustálým zlepšováním životního postavení a s neustálým bohatnutím mi přijde jako nerozum. Když vztáhnu na sebe, mám co potřebuji k životu, žádný luxus mít nemusím, nečekám, že každý rok budu mít nový kabát z velbloudí srsti, a co se mi daří získat mimo mé potřeby je bonus, se kterým ale předem nekalkuluji. Jen pár lidí pochopilo, že mě stačí mít kde spát, co jíst a pak mít dobře vybavené pracoviště. Nepočítám s rostoucími příjmy, posledních 5 let mi náklady na živobytí rostou víceméně jen inflačně a to ještě ne stejně rychle s inflací, ale pomaleji, takže si nějakým způsobem pořizuji budoucí zajištění, nehodlám pracovat až do důchodu ;-).
Já vím, žijeme v ČR a tady je jakýkoliv úspěch hrdelním zločinem.
Další věcí, kterou nechápu jsou kroky, které navrhuje opoziční ČSSD pro řešení krize, ale na mě působí jen jako snaha o vytřískání politického kapitálu. Celá prezentace byla na domovských stránkách ČSSD. Pozastavím se pouze u několika bodů:
- Zavedení dávky nemocenského pojištění v prvních třech dnech nemoci ve výši 25% výdělku. — Nechápu jak tento bod souvisí s krizí, navíc by odčerpal další prostředky ze státního rozpočtu, který jich rozhodně v krizi nemá nadbytek. Pokud si pamatuji dobře, neplacení prvních 3 neplacených dní se zavedlo kvůli lidem, kteří se „hodili marod, aby doma vymalovali“, nemocnost se díky tomuto opatření srovnala na úroveň, jaká je obvyklá v západním světě. Ten zákon má jinou, závažnější chybu, postihuje zaměstnance, kteří mají směnnost 12 hodinovou na non-stop provozech a střídají se jim dlouhé a krátké týdny.
- Zavedení sazby 30% u daně z příjmů ze superhrubé mzdy (cca 38% z hrubé mzdy) u příjmů přesahujících 1,2 mil. korun ročně. — Vypadá to pěkně, zejména pro někoho, kdo má příjem kolem 15 000 KČ hrubého, ale v praxi je přínos blížící se nule. Kolik lidí má takové výdělky? Už jsem to navíc jednou psal, pokud je daňová progrese, jako že ji máme i teď, byť skrytou, vznikají tím daňové úniky, vyplatí se mi hledat papírové výdaje, abych se dostal do nižší daňové skupiny.
- Zvýšení ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti podniku — Souhlasím, byť stát by si tím mohl uvázat na krk nemalé břemeno. Hlavně musí někdy dojít ke změně pořadí uspokojování věřitelů, pokud se firma do takové situace dostane, zaměstnanci na 1. místo.
- V listopadu 2009 navrhujeme jednorázově vyplatit třináctý důchod ve výši 2400 korun pro starobního a plně invalidního důchodce a 1200 korun pro částečně invalidního důchodce. — Jednorázově se prožere určitý balík peněz. Nebylo by lepší je dát na splátku státního dluhu, z nějž momentálně jen splácíme úroky, aby se tento postupně umořoval? Ano jde jen o jednotky miliard z dluhu který je kolem bilionu, jenže každá trocha se počítá. To načasování je také pěkné — „příspěvek ze státní kasy na vánoční dárky pro příbuzenstvo“.
Nebudu ty kroky odsuzovat kompletně, to už zajisté udělali jiní. ČSSD je představila jako kroky pro řešení krize, ale nijak nevidím, že by tyto kroky mohli nějak pomoci firmám, které produkují, prodávají a živí lidi, potažmo i stát. Ba právě naopak. Mezi kroky je i jeden, který navrhuje vyšší zdanění právnických osob (běžná firma, cokoliv mimo OSVČ), takže pokud firma ušetří peníze na budoucí investice, neboli se chová jako rozumný hospodář, stát by jim je měl sebrat.
Mě docela chování kolem krize překvapilo. Vyplavalo pořádně na povrch nelogické chování v očekávání neustálého růstu. Lidé si sedli na peníze a občas až iracionálně blokují jindy běžný chod trhu, čímž paradoxně mohou krizi ještě více prohloubit, protože zkrachují další firmy, jímž padne odbyt.
Mohl bych pokračovat ještě dlouho.
BTW: Nejsem ekonomický odborník, jen šílené IT, které tady ventiluje co si myslí o tom, co vidí.
Není bez zajímavosti, že v sousedním Německu se začala docela dobře prodávat kniha „Kapitál“ Karla Marxe. Kdo ji nezná, bude zklamán, je to v podstatě obyčejná učebnice ekonomie, byť dost tendenčně napsaná, a odpověď na otázku jak se chovat v krizi, nebo jaké je její řešení se v ní nenajde. Zkusil jsem ji prostudovat v době, kdy se ji každý zbavoval jako přežitku, ale já jsem divný, mám přečtený i „Komunistický manifest“ a „Mein Kampf“, člověk má znát i pro něj naprosto nepřijatelné ideologie a směry.
Komentáře
6 komentářů: „Něco na dnešní krizi nechápu“
Marku, mám pocit, že nevíš o čem mluvíš. Termín „Trvale udržitelný růst“ se používá v environmentalistice, ne v ekonomice, nesouvisí to s růstem HDP – je to o hledání cesty, jak udržet, případně zvyšovat kvalitu a životní úroveň obyvatelstva. Bylo to celkem populární téma 90 let, kdy se začalo řešit jak zajistit energii a potraviny pro 6 miliard osob. Stačil nástup Číny a ukázalo se, že chybí jak potraviny (potravinová krize – výkyvy ceny rýže, pšenice), tak energie (ropná krize – výkyvy cen ropy), a že to naprosto bezproblémově umazalo všechny zisky za posledních deset let.
Růst HDP je něco jiného – dramatický nárůst HDP byl díky nástupu nových technologií, které zvedli produktivitu – 80 a první polovina 90 let počítače, CAD, CAM, druhá polovina 90 let a přelom milénia zavedení mobilních technologií. Jenomže pak se to zvrhlo. Obdobná vlna v posledních 5 letech nepřišla – vydělává se na zábavě, ta ale nezvyšuje produktivitu, státy se místo investic do vzdělání díky liberalisticé politice naopak utlumují investice, USA místo státním zaměstnanců platí miliardy za náboje a munici.
Osobně mám pocit, že snaha o zeštíhlení státního aparátu a snahy o maximální úspory ve firmách zákonitě vedou k tomu, že ekonomika začne stagnovat. Stejně jak v autě, přiškrtíš plyn, jedeš úsporněji, ale za chvíli se zastavíš. Prostě celé se to zvrhlo. Z ekonomiky nástroje se stala ekonomika modla. Přičemž ekonomové jsou ti nejméně zdatní inženýři a mají nejvíce tendence vidět svět lokálně – chybí jim systémový pohled, a dívat se na svět globálně. Propustím li zaměstnance, zároveň se připravím i o jednoho potenciálního zákazníka.
Snahy vlády stejně tak jako sociální demokracie jsou směšné – v tuhle chvíli nemají šanci cokoliv změnit. Příčiny krize jsou v ideologiích posledních 20 let. A stejně jako každá nemoc se musí přemarodit. Jednu výhodu vidím. Stejně jako komunismus je nyní odepsané libertánství, snad aspoň na 50 let.
Pavel Stěhule: Díky za doplnění pojmu trvale udržitelný růst, vím, že se používá ve smyslu zvyšování životní úrovně obyvatelstva, ale řekl bych že to spolu nějak souvisí, aby to šlo musí se trvale navyšovat bohatství a výroba. Bohužel to neustále nejde.
Očekávat dramatický, respektive jakýkoliv růst HDP je sice příjemné, ale krátkozraké, pokud předpoklady natvrdo zadrátuješ do rozpočtu. Stačí menší růst (nebudu zmiňovat pokles, tam je to už zcela jasné) a je problém. Žádný stát tuto krizi řešit nemůže, musí přebolet. Firmy co neprodávají zaniknou a myslím, že vznikne spousta nových příležitostí.
Neshodneme se, já si myslím, že stát má určovat rámcová pravidla (zákony) pro podnikání a práci, ale neměl by jinak zasahovat do podnikání, nebo podnikat (státní podniky). Zeštíhlení státní správy, narozdíl od Tebe, beru jako plus, otázka je, kde se zeštihluje. Věř že bychom se na hodně místech shodli.
Tvůj příměr s autem má jednu logickou chybu. Když budu pořád šlapat plyn k podlaze pojedu rychle, ale brzo mi dojde palivo, nemusím dojet k další pumpě, nehledě k tomu, že pak trochu brutálněji potřebuješ brzdy. Pokud uberu a vsadím na plynulost, dojedu dál a za nižších nákladů. Auto příměr má ještě chybu v tom, že dupání na plyn cestu moc neurychlí a je šíleně neefektivní, testováno několikrát na trase Teplice—Praha, zisk asi 15 času, ale o 30% dráže.
Příčiny krize v ideologiích bych nehledal, ale v lehkomyslnosti. Kolik lidí je (za/pře)dlužených? Banky nabízeli peníze až moc lehkovážně. Ty první hypoteční banky, co padly a rozjely krizi, snad dokonce měly státní příkaz půjčit skoro každému, však je také stát založil, aby zdostupnil bydlení. Věř mi, že přijde ještě jedna krize – kreditní, protože v malých půjčkách je možná ještě více peněz, než v hypotékách.
Já si třeba myslím, že dnešní propad koruny pomůže, protože naše výrobky a služby se v zahraničí zlevní. Respektive zlevní se přidaná hodnota, která se u nás tvoří, zdraží se vstupy. Ale každé zlevnění na zahraničních trzích pomůže konkurenceschopnosti. Vzpomeň, jaké měli exportéři problémy se silnou korunou, zatím je totiž naší hlavní zbraní pro export cena a jsme na vývozu výrobků závislí až moc.
Příměr s autem je v pořádku – příklad, který jsi uvedl sedí. Cílem je dojet co nejdál – diskuze je o tempu, přičemž každému vyhovuje trochu něco jiného, a každý má jiné představy o bezpečné jízdě.
Trochu jsem narážel na svojí zkušenost s několika ekonomy, kteří dokázali jenom šetřit – krátkodobě měli zisk, dlouhodobě dovedli podnik ke krachu. Rozhodně nefandím zadlužování – ale je potřeba investovat aby se mohlo posléze vybírat zisky. A investice nemusí být jenom finanční. Mam pocit, že ti krizoví ekonomové ovládli hospodářství – nejen vládu – není až takový kumšt ušetřit, ale je umění peníze vydělat a dlouhodobě vydělávat.
Trvale udržitelný růst se v posledních letech skutečně používá ve smyslu ekonomického růstu – i když to není zcela přesné. Hodně lidí (včetně mne) si v minulých desetiletích myslelo, že klasické ekonomické cykly jsou jsou již minulostí – po 2. světové válce se sice střídala období konjunktury a krize, ale vše vypadalo podstatně jinak než dříve. Dnes však čelíme krizi podobnou té z 30. let. Poprvé se objevuje termín deflace, masová propouštění, ale i pokles cen ropy a energií. Tohle tady 70 let nebylo. Musíme si na tento jev zvyknout – a hlavně v době hojnosti si dávat prostředky stranou na doby, kdy se nám tak dobře dařit nebude.
Dalibor Says: Stastni ti, co nevidi – Posledni tri roky bylo neco ve vzduchu, ze prijde nejaky pruser jsem cekal, i kdyz ze to bude az takovy pruser, to se fakt cekat nedalo – ze se financni system polozi asi cekal jen malokdo, a jen malokdo mel dostatek informaci. Jinak myslet si o systemu, ktery tu byl nastolen, ze je trvale udrzitelny muze fakt jen naivka. Vzdyt vetsina produkce se vyrabi na vychode a na zapade je umela zamestnanost (vcetne USA).
Pavel Stěhule: Já jsem viděl velké posuny v poptávce po zboží již od roku 2004: dodávky do zahraničí nahradily čínské kamiony a my jsme v podstatě dodávali to, co Číňani nemohli: menší a rychlé zakázky. Takže tušit se to dalo. Když jsem psal, že jsem věřil, že krize typu 30. let nepřijde, byla 70. a 80. léta. Tato doba (na Západě) vypadala úplně jinak, než dnes. Ale skryté problémy byly již tenkrát – zejména pasivní platební bilance bohatých zemí již byla zřejmá.