…aneb jedna z cest k nízkému sebehodnocení.
„Buď na druhé hodný.“ „Neříkej, co se Ti na druhých nelíbí, není to slušné.“ „Neodmítej, když Tě někdo požádá o pomoc/spolupráci.“ „Okolí od Tebe očekává …, tak se tak chovej.“ Hezké věty? Jenže filosofie za nimi je cestou do pekel, která ničí. Snadno se zvrhne v totální ztrátu sebevědomí a extrémně nízké vlastní hodnocení.
Jedno české přísloví říká „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Jedna z cest k nízkému sebevědomí je neříkání „NE“. Každé „ano“ znamená nový „úkol“, méně času a energie na již běžící záležitosti. Člověk stačí na X věcí, může na chvíli trochu rozevřít nůžky, ale o něco, ne několikrát, a opravdu jen na krátký čas.
Co když ale otevře několikrát více, než na co reálně stačí?
- Nemá prostor, který si každá záležitost vyžaduje.
- Většina otevřených záležitostí nedopadne dobře a místo 5 perfektně zvládnutých, jich je 50 započatých a zkažených.
- Ve snaze alespoň trochu napravit svůj obraz v okolí otevře příště 100 dalších. Jak to asi dopadne je jasné.
Jakou sebehodnotu poté člověk vnímá? Odpověď je jasná, mizernou, nakonec „bere vše a za každou cenu“. Přestože se tolik snažil, tak odevšad se na něj jen valí kritika, nespokojenost, opouští jej ti, kdož na něj spoléhali. Vědro hořkosti pro dotyčného, proti němuž se všichni zpikli, přitom on se snažil dělat to nej. Vlastní sebevědomí trpí a vnímání sebehodnoty je mizivé.
Stačí tak málo, vykašlat se na všechny „hezké věty“ z úvodu, umět odpovědět NE, když není jistota, zda na to dotyčný má prostor. Lépe je udělat 2 věci pořádně, než začít a nedokončit (nebo se závažnými nedostatky) 1000.
Koncovka
Ač se tento článek asi nehodí na převážně technický blog, tak tu není bezdůvodně. Pověstný „kalich hořkosti“ ve mě přetekl. Ve snaze vyjít každému vstříct, být hodný a slušný, jsem se sám slušně zlikvidoval. Lidově řečeno došly mi baterie. Zlikvidoval jsem si vlastní sebehodnotu (nemyslím jen pracovní beru kšeft za každou cenu, snad alespoň něco udělám) a poté doufat, že si mě někdo bude opravdu vážit a bude mě brát vážně je opravdu velmi naivní. Řekl jsem tolikrát ano, skočil na novou výzvu, že jsem si vybudoval dokonalou iluzi jak nic nezvládnu. Skvělé.
Takže až příště někdo přijde, ať počítá i s možným odmítnutím. A hlavně si vždy vezmu čas na rozmyšlenou, už jsem se spálil mnohokrát, kvůli horké hlavě, jež vítá výzvu, ale v rychlosti nedomyslí, jestli na novou výzvu stačí. Pokud nebudu mít jistotu, že mám správný balík znalostí/vědomostí, tak do ničeho nejdu, studium stojí také čas, který pak chybí jinde a je tím snadné roztočit výše uvedené kolo problémů.
PS
Mít podstatnou část článku napsanou 3 měsíce před jeho vydáním se mi ještě nepodařilo :-(. Musel přijít ještě jeden kbelík hořkostí…
