Před 6 lety, tj. v roce 2010, jsem zareagoval na kamarádovo článek o tom, jak tento svátek vnímáme. Ale ve světle toho kam jsme došli nemám moc iluzí, že si vážíme toho, co bylo roku 1989 vybojováno.
Nedávno jsem na sociálních sítích odkazoval příspěvek v němž se autor pozastavuje nad negativismem obyvatel české kotliny, která je opravdu nebývalých rozměrů. Nikdy v historii jsme se neměli lépe, jen díky tomu, že mnozí si pamatují socialistické „všichni mají mít (přibližně) stejně“, více vnímáme rozevřené nůžky mezi majetnými a nemajetnými.
Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou k pozicím moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.
Sókrátés
Volby jsou ideálním lakmusovým papírkem toho, co většina chce. A výsledky jsou jednoznačné. Slib všeobjímajícího státu; který ví co je pro občana správné (jedinec asi neví, co je pro něj dobré); a očerňování všech, kteří se chovají samostatně (ano myslím tím známé biče na firmy/OSVČ), nesou výsledky. Přidejme brnkání na strunu závisti (kdo se nemá hůře než já, tak určitě krade) a nakonec se vše podpoří předvolebním gulášem, či koblihou. Pak je vítězství v kapse.
Úřednický aparát roste do obludných rozměrů, zatímco menší firmy jsou decimovány nadměrnou administrativou. Výrazně ubývá svobody v hledání příležitostí, jak prosadit; být státním zaměstnancem je lepší varianta, než stát na straně která vytváří hodnoty a státní aparát živí. Přeji si mnohem štíhlejší stát, který nedecimuje samostatné lidi a systematicky nelikviduje střední třídu.
Ubývá svobody slova. Vymýšlí se zákon, který bude trestat urážku hlavy státu. Jak se dá definovat mez, kdy se jedná o urážku, když občan projeví nesouhlas? Neměl by být trestně stíhatelný i prezident, když svými výroky uráží občany, skupiny obyvatel, či svým chováním hanobí ČR?
Věřme tomu, nebo ne, ale fakticky se chystá cenzura, pod rouškou boje proti „nelegálním sázkám“. Pro běžného občana líbivá myšlenka, která ve výsledku snadno legalizuje blogování jiného, než „oficiálního názoru“.
Kam jsme to jen dospěli? Už v někdejším článku jsem napsal, bylo mi 15 let, neměl jsem dost znalostí, abych znal negativa socialismu pod vedením KSČ. Jenže pod vidinou rovnosti a toho že se někdo postará, posíláme k moci lidi toužící po moci, po ovládání. Zatím neztrácíme svobody číst a poslouchat, co chceme, brzo se budeme muset omezit v tom co říkáme a píšeme, ale pomalu ztrácíme svobody ekonomické a po jejich ztrátě už můžeme být snadno ovladatelný dav; závislý dav se ovládá snadněji, než samostatní jedinci.
Lidé si nikdy nebyli rovni v příležitostech, každý má jiné schopnosti, či jiné výchozí podmínky. Tak proč se snažíme nastolit rovnost, která nikdy nebyla? Proč je nutné škodit těm co umí, aby se vychýlila ručička vah ve prospěch těch co neumí?
Divnoúvaha závěrem
Úředník ví nejlépe, co je dobré pro stát, potažmo pro občana. Takže zkusme se zamyslet, jaké by bylo rozhodnutí pro firmu, která může:
- Vytvořit elektronický obchod, kde jiní utratí peníze, jež jsou zdaněny. Zkrátka a dobře stát má zisk.
- Pracovat na projektu, který ve výsledku uspoří několika firmám náklady na energie. Stát tedy tratí na daních z prodeje energií.
Komentáře
Jeden komentář: „Zmařené naděje 17. listopadu?“
Pokud se nebudeš snažit prosazovat rovnost, skončíš u práva silnějšího. Staré Řeky určitě nemůžeš osočovat s koketování s komunismem, socialismem – a přesto měli dost brutální nástroj – ostrakizaci – pokud máš příliš velkou nerovnost, pak nemůžeš mít demokracii – snaha o rovnost je správná – nicméně vždy se musí hledat rozumná cesta, jak toho dosáhnout – cílem rovnosti není udělat ze všech státní úředníky – ale stabilizovat společnost – podle mne hrůza, stres z bídy, z neštěstí je tak velká, jak velká je bída těch nejbídnějších a jaké nástroje jak z bídy ven. Byl bych jedině rád, kdyby stát byl nahrazen církvemi, obcí, komunitami ve všech věcech sociální pomoci – ta může být docela levná (a v možnostech obcí a komunit) a jde primárně o humanitu, citlivost, individuální posouzení – a to z principu stát nemůže – všem musí měřit stejně. Bohužel, tohle komunisti zlikvidovali docela efektivně, a co zbylo, zazdila privatizace a divoký kapitalismus.