Považovat distribuci filmů a hudby na fyzických nosičích za fosilní technologii z minulého století je a ještě dlouho bude krátkozraké. Zvykli jsme si na ripnutou muziku do kapesních přehrávačů; nebo chytrých telefonů; i na luxus přehrávání filmů z DLNA úložiště, nebo flash disku, ale zapomněli jsme na špičkovou kvalitu.
Kapacita/rychlost
FullHD film na Blu-Ray je v kódování H.264, eventuálně VC-1, nebo H.262/MPEG-2 Part 2 (to by se mělo týkat jen několika málo BD) a datový tok v maximální kvalitě vychází na cca 50 Mbit/s. Ultra HD Blu-ray s obrazem o rozlišení 3840×2160 pixelů (dvojnásobek v každé ose při porovnání s FullHD, neboli čtyřnásobný počet bodů) i přes efektivnější kompresní algoritmus H.265 (nebo HEVC) vychází na datový tok kolem 100 Mbit/s. Jak směšně vedle těchto čísel vypadá H.262/MPEG-2, používaný na DVD, jehož datový tok dosahuje přibližně 10 Mbit/s.
Pro digitální TV vysílání se používají datové toky výrazně menší, což se pochopitelně projevuje na kvalitě obrazu. DVB-T (pozemní digitální televize) je z pohledu kvality poměrně tristní záležitost; DVB-S (satelitní) a DVB-C (kabelové) vysílání používají vyšší frekvence nosné vlny a větší šířku pásma, tudíž je kvalitativní odskok vůči DVB-T znatelný (byť proti Blu-ray nosiči je stále viditelné zhoršení).
Mimochodem 100 Mbit/s byl ještě nedávno nejpoužívanější standard počítačových sítí ve firmách/domácnostech. Internetové připojení bývá obvykle pomalejší.
„Stažitelný“ obsah
Když pominu legislativní otázky licence, tak bez ohledu na zdroj (Netflix, legální videopůjčovny, pirátské zdroje, …) muzí nastat výrazný ústup kvalitě, aby bylo možné film doručit přes internet v rozumném čase. Blu-ray v plném rozlišení znamená až 50 GB dat, Ultra HD Blu-ray až 100 MB; klasické DVD je se svými maximálně 9 GB vcelku směšně malé. Kolik času je člověk ochoten strávit čekáním na to, než se film v plné kvalitě stáhne, aby se na něj podíval?
Teoreticky je na tom pirát nejlépe, film si prostě pustí, neobtěžován upozorněními na legálnost jeho projekce, upoutávkami na další filmy, případně reklamami. Z hlediska kvality na tom bývá divák on-line zpravidla nepoměrně hůře, jelikož se musí celý film rekomprimovat, aby se zmenšil objem dat, což se nejvíce projeví na obraze.
Fyzická distribuce prostě skončit nemůže
Pokud chce někdo plnou kvalitu filmů, tak je libovolná on-line distribuce filmů hodně varianta. I přes neustálé zrychlování připojení jde o taková množství dat, která nejsou tímto způsobem distribuovatelná za přijatelných podmínek.
Je mi jedno, zda distribučním médiem bude kotouček o průměru 12 cm, SD karta, nebo USB disk. Musí mít hodně dlouhou životnost a kapacitu pro film v maximální možné kvalitě, pro níž je potřeba velké množství dat.
Rozhodně bych si nedovolil off-line distribuci obsahu posílat na smetiště dějin. Ještě mnoho let :-).
…samozřejmě, hudba
Distribuce hudby asi utrpěla nejvíce. Nejpopulárnější je snad ten nejhorší formát, MP3. Mnohem lepší Ogg Vorbis přišel později a podpora v přenosných přehrávačích byla poměrně tristní. Navíc jsou komprimované formáty používány až na mez poslouchatelnosti, aby uživatel dostal do přehrávače co nejvíce hudby. Naštěstí začali i prodejci hudby používat bezztrátovou kompresi (například FLAC), která znamená plno kvalitu a za dnešních podmínek připojení neznamená distribuce moc dlouhá čekání na obsah.
