„Pátek 13. se dá přežít bez nejmenší újmy“, smál se Albert v duchu. V práci si vzal dovolenou, kterou plánoval strávit v posteli. Ve čtvrtek vyklidil všechny nebezpečné předměty z ložnice a připravil si jídlo i pití, aby z ní nemusel celý den odejít. Den o houskách se salámem, s termoskou chladnoucí kávy a bažantem pod postelí se dá přežít.
Po proleženém pátku, a odpočinkovém víkendu, přišlo pondělí šestnáctého, čas vyrazit vyrazil do práce. Albert byl odpočatý a plný energie, skály by mohl rukama trhat.
Malinký zádrhel nastal za dveřmi bytu, nejel výtah, ale sešlapat 7 pater paneláku je otázka chvilky. Při šlapání schodů si vzpoměl na důchodkyni z 11. patra, která každé ráno chodí pro noviny. „Alespoň že bydlím níže a jen jsem schody sešel, odpoledne už bude výtah určitě jezdit,“ prolétlo Albertovi hlavou. Chvilku po nastartování auta si uvědomil, že neslyšel známý zvuk připárovaného telefonu k handsfree. Šáhl do kapsy, aby si vzpoměl na hovor se šéfem, při obouvání bot. „Den bez telefonu přežiji, přeci pro něj nebudu šlapat sedm pater“.
Zařadil rychlost a auto divně poskočilo. Zapoměl na místní kočku, která s oblibou spala na kole jeho auta když pršelo. Ať chtěl, nebo ne, musel vystoupit, ale protože už neměl čas, vzal z kufru tašku, kočku do ní nacpal a vše hodil do popelnice.
U ranní kávy v kuchyňce Albert vše vysypal chápavé kolegyni, jen se smála a povzbudila jej slovy „Tak ráno sis vybral smůlu za pátek třináctého“. Rozpustili ranní siestu a celé dopoledne šlo vše jako na drátkách.
Další prostor na společnou kávu je, asi jako u všech kancelářských pracovníků, po obědě. To už se den zadrhl.
„Ty kreténe“, řvala na Alberta sličná kolekyně Vlaďka, když na ní zvrhl čerstvě zalitý hrnek kávy, snažíce si sundat halenku, která se lepila na opařené břicho. Za normálních okolností nenechal její dekolt nikoho v klidu, asi každý se snažil vidět co nejvíce, ne však teď.
„Zbývá jedině zajet na pohotovost,“ bylo to první co proběhlo Albertovi hlavou, zatímco se snažil kolegyni alespoň trochu zpacifikovat. Přehodil ji přes záda sako, ani nevěděl jak ji dostal na parkoviště a jak ji nacpal do auta, než odjeli směrem k nejbližší nemocnici. Přijmout a ošetřit ji musí.
Přijali, ošetřili a „pokud si kolegyně nezajistí jiný odvoz, přijeďte pro ni zítra po desáté hodině.“
Už nemělo význam jít do práce, beztak by se ve firmě jen otočil.
Kočka, kterou ráno přejel, nebyla černá, ta Albertovi přeběhla přes cestu jinde. Pátek třináctého se neukázal smolný.
