Vánoce jsou opět velmi blízko a lidi opět čelí frontálnímu útoku, v němž spojují síly Santa Klaus s pestrou nabídkou úvěrů. Santa Klaus k nám nepatří, opakuji to každý rok, ale co nedokázal bolševik za 40 let, to trvalo Coca-Cole chvilku.
Exekuce, insolvence a vánoce k sobě mají hodně blízko, ohromit obdarované a trumfnout sousedy za každou cenu, je tak trochu českým fenoménem. Přitom půjčka na dárky je z podobné kategorie pitomostí, jako zadlužování se na dovolenou, nebo provozní výdaje domácnosti.
Ježíšek, žádný Sa… Klaus, nebo děda Mráz
„Je to marný, je to marný, je to marný!“ můžeme citovat klasickou filmovou hlášku, když vidíme na kdejakém domě pověšeného Santa Klause (nebo že by to byl Satan Klaus?) a za symbol našich vánoc je klasicky považován Ježíšek. Malé bezmocné miminko. Naše tradice je stavěná na nehmotném duchovnu, které vytlačuje až moc hmotné materiálno ztělesněné reklamním maskotem Coca-Coly.
Ve štědrovečerním projevu roku 1952 se předseda vlády Antonín Zápotocký pokusil propagovat dědu Mráze (pokus o import ze SSSR) slovy: „Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Ježíšek vyrostl a zestárnul, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.“ Přes veškerou snahu si bolševik neporadil s umělým nahrazením naší tradice, reklamní mašinérie Coca-Coly to dokázala, tedy spíše vloudila do hlav lidí správný double-think, kdy na kdejakém domě visí obtloustlý vousáč v rudém, ale děti čekají co přinese Ježíšek.
Zas ty dluhy
Tak jako každý rok se budou mnozí divit až budou muset platit za své furiantství, trumfování se v tom kolik koupí dárků, a jak drahých, svým blízkým. Připadá mi že je to jakýsi fenomén „umlátit druhého množstvím a cenou“. Paradoxně mám pocit, že čím nižší má někdo příjmy, tím více si chce udělat vánoční radosti, půjčí si na dárky a po nějaké době spláče nad výdělkem, protože u jeho dveří postává exekutor. Není lepší dát méně, ale od srdce? Není lepší mít vánoce skromnější, než bohatší soused, ale bez rizik předlužení?
Na jaře si opět vyslechneme v TV několik příběhů „nešťastníků“, kteří chtěli jen udělat radost svým blízkým a přeci podle nich není ostuda si na to půjčit. Několik politiků bude kritizovat banky a úvěrové společnosti, že snadno půjčují. Ale to se rozplétá uzel ze špatného konce.
Snad se nenajde člověk, který by tvrdil, že s půjčenými penězi se mu lépe hospodaří, než vlastními. Půjčené musí vrátit navýšené o úrok a obrazně řečeno platí, že „dnešní dluh mi požírá chleba na dlouhé měsíce/roky dopředu.“. Půjčit si mohu, ale vrátit pak musím. Povědomí o investici na dluh (třeba hypotéka, nebo na to co mě živí), jíž pojmenovávám jako „rozumný dluh“ a spotřebě na dluh (dárky, dovolená, spotřební elektronika, …), kterou naopak popisuji jako „hloupý dluh“, je mizivé. Studijních materiálů je všude plno, není těžké si vzít papír a spočítat si co mohu, ale musím se zvednout a použít mozek, který mám v hlavě.
Platí zde stejné pravidlo, jakým lidi volí. Krásným slovům nabízejícím snadné řešení naletí většina populace, pak spláčou nad následky. Těžší řešení, vyžadující disciplínu zvolí málokdo, byť je nakonec vidět, že tohle řešení bylo to nejlepší možné.
PS:
Bohužel vím, že mě nečtou ti, kdož mají problémy s použitím vlastní hlavy. Zkuste svým blízkým vysvětlit, že radši chcete méfně, ale od srdce a bez následků v podobě exekuce, protože vás chtěli ohromit něčím, nač nemají.
Půjčkám a dluhů se sice vyhýbám, ale penězům za reklamy půjčkařů nikolivěk.
