15 oddělených let

Kategorie:

Štítky:

<disclaimer>Tento článek vyjadřuje jen můj osobní názor. „Může se Vám nelíbit, můžete s ním nesouhlasit, ale to je vše co s tím můžete dělat.“ — Jára Cimrman</disclaimer>

Je pár dní od 1. ledna a náhodou jsem si, po pokecu (na Jabberu) s kamarádem ze Slovenska připoměl, že jsme „oslavili“ 15. výročí rozdělení státu. Na historické zhodnocení je ještě stále brzo, ale mezi našimi národy je tak veliké propojení, jako snad nikde jinde na světě. Mnoho občanů ČR a SR má rodiny na obou stranách hranice, nezřídka se jedná o důsledek umisťování vojáků základní služby za dob společného státu.

Reklama

Já sám jsem poloviční slovák, tedy spíše poloviční Goral. Otec přišel do Česka v rámci základní vojenské služby, kterou si prodloužil tím, že se stal na několik let vojákem z povolání. Původem je ze Slovenského města Spišská Belá, kousek od Popradu, směrem k hranicím s Polskem. Do nějakých 18 let mého věku jsem téměř neznal jiné prázdniny, než pod Vysokými Tatrami a možná nebudu příliš přehánět, když budu tvrdit, že je mam prochozené lépe, než většina rodáků ze Slovenska.

Společný stát Česka a Slovenska bylo štěstí i neštěstí zároveň. V roce 1918 bylo spojení výhodné pro obě strany, ale postupem doby jevili Slováci stále větší separatistické tendence. Postačí připomenout vznik Slovenského Štátu 14. března 1939, který se přihlásil ke spojenectví s hitlerovským Německem. Po skončení 2. světové války v roce 1945 byly údajně snahy nespojit znovu státy dohromady, ale Stalin potřeboval přístup k českému uranu (ČR by prý spadala do západního vlivu) a SR by se musela podílet na poválečných reparacích, protože patřila mezi poražené státy.

Po nástupu demokracie v roce 1990 opět vypluli na povrch separatistické tendence na Slovensku a po dlouhých jednáních tyto došli svého cíle. 1. ledna 1993 jsme se dočkali rozdělení Česko—Slovenska na dva samostatné státy. Federace byla neudržitelná, protože na obou stranách byly snahy mít výhody federace a zároveň jednat jako samostatné státy, to prostě nemohlo fungovat ani omylem.

Po rozdělení bylo velmi zajímavé sledovat, jak se oba státy vyvíjeli samostatně. Dlouho byla Česká Republika výrazně dynamičtější v růstu ekonomiky a životní úrovně obyvatelstva, bohužel jsme včas nedokázali umírnit své požadavky a žili jsme si nad poměry, čemuž negativně přispěla i vláda ČSSD, jež rozdávala peníze, které jsme neměli. Slovensko zpočátku zaznamenalo obrovský propad do chudoby, ale podařilo se jim zastavit propadání, HDP začalo prudce růst a vláda našla před několika lety odvahu realizovat kroky vedoucí k celkovému ozdravění státního financování. To o čem se v ČR jen mluví, oni realizují, jak lze snadno vidět, úspěšně. Brzo se můžeme dostat do problému, kdy budeme koukat na záda Slovensku, kdežto u nás se budeme propadat do dalšího zadlužování.

Jsem si plně vědom, že neexistence společného státu by znamenala i neexistenci mé osoby, ale nedívám se nostalgicky po tom, že ve společném státě bylo lépe. To bychom mohli začít řešit i rozpad Rakousko—Uherska, v němž byly České země technickým tahounem s nezanedbatelnými právy. Stalo se, žijeme dál a je jen na nás, aby to fungovalo. Možná by společné soužití mělo na konkurenceschopnost obou států nepříznivější vliv, než současný, rozdělený, stav.

V tomto roce bychom si neměli připomenout jen kulaté, 15., výročí vzniku samostatné České Republiky, ale na říjen připadá 90. výročí vzniku Československa. Je rok končící osmičkou, tak těch výročí bude trochu více, ale tyto dvě bychom měli opravdu ctít.