Na zpravodajských stránkách Virtually jsem četl jednu krásnou úvahu „Daň z deficitu“ autora Michaela Hajdovského Potapoviče. V podstatě s ním souhlasím, ale mám několik námitek:
- Podle jakého klíče by se rozdělovala ztráta? Rovnoměrně na každého člověka, při ztrátě jen mezi pracující? To by zase sociálně slabší skupiny nadávali, že zaplatí všechno a bohatý člověk si ničeho nevšimne. Nebo by se procentuální výše odvíjela podle příjmů? Jenže v tom případě by dluhy platili především ti s vyššími příjmy, kteří čerpají méně sociálních výhod, než ti, kvůli kterým takovéto zadlužení vzniká.
- A rozdělování zisku by bylo ještě zajímavější. Při rovnoměrném rozdělení by sociálně slabší dostali darem to, co tam dali lidé s vyššími příjmy. Při rozdělování podle příjmů by se sociálně slabší bouřili, že stát podporuje jen ty bohatší na jejich úkor.
Dá se namítnout, že má-li akciovka rozumné vedení, nerozdělí všechen zisk, ale jen část. Zbytek si nechá na rozvoj této akciovky, případně na splácení dluhů z předchozích období.
„Představenstvo ČR a. s.“ musí vyvážit příjmy a výdaje tak, aby několik let převládli příjmy, splatili se veškeré státní dluhy a teprve poté lze hospodařit do nuly. Pokud se ubere určité procento státních výdajů, tak se to opět nebude líbit sociálně slabším a nepracujícím, protože největší část státních výdajů tvoří nejrůznější sociální dávky.
Musíme se probudit, stát není dojná kráva, která nemůže nikdy zkrachovat, musíme se mít nějakou dobu trochu hůře. Problém je, že to trochu hůře spíše ustojí ti, kteří jsou z nižších příjmových skupin. Tyto potřebné změny by se měly stejnou měrou dotknout všech, ne podle příjmů, jak s oblibou navrhuje KSČSSD. Tzv. „milionářská daň“ nic neřeší, naopak i Švédsko od ní upouští, spíše snadno vyžene firmy a podnikatele ze státu pryč, takže naplnění státní kasy zůstane na těch chudších.
I stát může zkrachovat, což před pár lety dokázala Argentina. Není rozumné žít dnes, ale je třeba myslet i do budoucna, proto bychom měli všichni pochopit a všichni přijmout snížení současného životního standardu kvůli srovnání výhledů do budoucna. Jak jsme se ale přesvědčili v několikátých volbách, lepší je populismus, dneska se mít dobře a že pozítří stát zkrachuje nás nezajímá.
