Marek Olšavský: blog

<disclaimer>Tento článek vyjadřuje jen můj osobní názor. „Může se Vám nelíbit, můžete s ním nesouhlasit, ale to je vše co s tím můžete dělat.“ — Jára Cimrman</disclaimer>

Dnes je 60. výročí od data nástupu KSČ k totalitní moci. 25. února 1948 vyhlásil Klement Gottwald převzetí moci do rukou pracujícího lidu, byť se jednalo o vládu pouze zlomku obyvatel, kteří byli nejagilnější. Tímto datem začala éra strachu, ale možná obráceného, běžný lid se velmi pravděpodobně bál méně, než tehdejší vládní špičky, alespoň o Klementu Gottwaldovi jsem četl, že se bál vzdálit z Československa na delší dobu, aby nepřišel o moc a tento strach jej stál život, když navzdory lékařskému zákazu letěl letadlem.

George Orwell napsal v roce 1948 knihu, která se měla jmenovat „Poslední člověk v Evropě“, ale název byl odmítnut vydavatelem, tak prostým přehozením dvou posledních číslic letopočtu vznikl název „1984“. Je přímo symbolické, že GO tento román dokončil v roce, kdy u nás komunisté převzali moc a začali budovat totalitní společnost, v níž měl být každý pod drobnohledem státní bezpečnosti.

Začátek knihy vypadá extrémně nezáživně, ale postupně čtenář začne chápat spor člověka, jemuž se začne příčit falšování dějin, aby si vládnoucí třída upevnila svou budoucí moc. Nad vším děním stojí modla, „Velký Bratr“, který vše vidí (Proč si myslíte, že se ta naprosto hloupá televizní jakobyreality show jmenuje Velký Bratr?), celá společnost je prošpikována stovkami kamer a děti udají vlastní rodiče, kteří se dopustili ideozločinu. Láska ke zřízení je držena pouze hrubou silou a ranními minutami nenávisti.

Nehodlám tu vyprávět celý obsah knihy, radši doporučím návštěvu knihovny, nebo pro hrubou představu nahlédnout na wikipedii. Myslím si, že dneska už bude pro čtenáře mladší 25 let román ne zcela pochopitelný. Starší čtenáři mohou tento román znát i z samizdatových vydání. Pokud se Vám číst nechce, sežeňte si film který měl premiéru v roce o němž je a který mimochodem točila společnost Virgin Richarda Bransona.

Dnes je to 60 let, co v tehdejším ČeskoSlovensku začal socialismus. Počáteční popudy lze pochopit, bylo krátce po válce, byli jsme v sovětské sféře vlivu a mezi lidmi byly šílené sociální rozdíly (dnes nejsou ti slabší na tom tak špatně, jako byli tenkrát). Bohužel jsme, dalo by se napsat že naprosto tradičně, byli papežštější papeže. Snad žádný stát, který se rozhodl pro socialistickou cestu neznárodnil vše, včetně malých řemeslníků a rolníků, to byla možná největší chyba. Jenže, při pohledu do historie je zřejmé, že ono Gottwaldovi moc možností nezbývalo, v soukromých rukou už nebyly větší firmy od prvního znárodnění prezidentem Benešem a pokud Gottwald nechtěl upadnout v nemilost Stalinovu, musel znárodnit i toho nejmenšího živnostníka. Koneckonců něco dokládá i věta z jednoho projevu Milouše Jakeše, že se to znárodnění přehnalo.

Pamatuji doby, kdy NÁŠ prezident Václav Klaus zesměšňoval pětiletky, přestože firmy plánují svou strategii běžně na 10—15 let dopředu, ale jedna věc je plánovat strategii jedné firmy, nebo koncernu a druhá věc je, že centrální plánování všeho hospodářství prostě nemůže fungovat. Socialismus u nás v podstatě nakonec zkolaboval ekonomicky, byli jsme 6. nejvyspělejší zemí na světě, než jsme jej začali budovat, naštěstí to bylo dostatečné, abychom neskončili v naprosté bídě.

Tento stát zažil období strachu, které trvalo 41 let, byl to ale strach především těch, kteří byli u moci a případnou opozici museli odstraňovat všemi dostupnými prostředky. Na rozdíl od kteréhokoliv jiného národa máme empiricky změřené určení času „na věčné časy“, což trvá těch zmíněných 41 let (Se Sovětským Svazem na věčné časy) a „dočasně“, kterýžto čas je dlouhý 21 let (Dočasný pobyt vojsk Varšavské smlouvy v ČSR).

Dnešní stav může ovlivnit každý, i prostá prezentace názorů inteligentním způsobem pomáhá. Dnes mě nikdo netrestá za to, že řeknu co se mi líbí a co nikoliv, pravidelní čtenáři by si mohli pamatovat, že kritizuji i vystupování strany, jejíž jsem členem, protože pokud tak činím bez urážek a lží, nelze mě potrestat. Volby jsou jen jeden prostředek, jak ovlivnit dění, ale je důležité tento nástroj využít, pokud někdo volí nohama, dává hlas tomu, kdo byl největší populista a má uvědomělé voliče. Když budou volit pouze členové a příznivci jednotlivých stran, nemůže se nikdy změnit rozložení sil. Pak se ti, co nevolili ohání slovy „my nic, my u voleb nebyli.“

Pozn.: Možná někoho naštvu, ale stát může fungovat pod totalitní vládou jedné strany, ale ta se nesmí snažit kecat do hospodaření firem a plánovat všem co mají dělat, důkazem této teze je dnešní Čína, kde sice vládne komunistická strana, ale jinak tam funguje kapitalismus, který by byl pro drtivou většinu evropanů naprosto nepřijatelně drsný.